Hipoterapie je léčebná metoda využívající pozitivní působení koně na tělesné, duševní i sociální zdraví člověka. Jedná se o metodu založenou na neurofyziologickém principu, kdy se jezdec přizpůsobuje pohybovým impulzům koně.

 

Do budoucna bych se ve své práci chtěla věnovat hipoterapii, a tudíž se snažím poznat a pochopit obě strany „jedné mince“. Totiž hipoterapii jako terapeutickou metodu, pomáhající lidem s psychickým či fyzickým handicapem zvládat jejich zdravotní problémy, fyzické. Dnes již drtivá většina lékařů tuto terapii doporučuje, existuje podrobný seznam nemocí, kde hipoterapie pomáhá zlepšit zdravotní stav i postupy, jak ji v konkrétním případě nejlépe využít. Podrobně propracované postupy léčby se přitom stále zdokonalují.

 

 

 

          V návaznosti na tuto seminární práci bych se později chtěla věnovat i druhé straně oné „mince“. Zajímá mě totiž také samotné zvíře – samotný jeho výběr, postupy, kterými se učí zvládat potřebné prvky chování a osvojuje si až zdánlivě nepochopitelnou citlivost vůči těm, kterým pohyby svého hřbetu tolik pomáhá. V tomto směru bych tudíž chtěla věnovat pozornost systému a způsobu práce člověka s koněm určeným pro hipoterapii.

 

 

 

První důkazy o domestikaci koně pocházejí z centrální Asie, z doby asi 3000 let př.n.l. Domestikovaní koně se chovali zprvu pro mléko a maso, později pro přepravu nákladů i přepravu osobní. Do dnešní doby se dochovaly pradávné primitivní udidla, třmeny i sedla, které svědčí o tom, že lidé koně využívali k tahu, k přepravě nákladů, ale i k přepravě sebe samých. A záhy jistě přišli i na to, že jízda na koni, tedy ve správné poloze, je lidskému organizmu prospěšná.

 

 

           

Jedním z těch, kteří psali o cíleném léčení lidí pomocí jízdy na koni byl například Hippokrates z Kósu (460 př. n. l – cca 377 př. n. l.), nejslavnější lékař a „otec medicíny“ žijící ve starověkém Řecku, ve svém spisku „Fyzické cvičení“, týkající se ovšem speciálně „cvičení“ na koni. O mnoho let později, v roce 1569, napsal Ital Merkurialis dílo „The Art of Gymnastika“, v němž přinesl významné poznatky ve prospěch využívání hipoterapie v léčbě. Jen o něco později, v roce 1780, už Francouz Tissot Francie ve své knize „Lékařská a chirurgická gymnastika“ zdůrazňoval, že jízda na koni krokem je stejně prospěšná jako chůze. Byl také prvním, kdo hlouběji popsal účinky jízdy na koni na zdraví člověka a její případné kontraindikace.

 

V roce 1952 získala na Olympijských hrách v Helsinkách Liz Härtel stříbrnou medaili v jezdeckých sportech a svět takřka oněměl, když mu sdělila, jak jí právě jízda na koni, hipoterapie, pomohla se vyléčit z obrny. V šedesátých letech 20. století se už rozvinula v Evropě, Kanadě a USA jezdecká terapeutická centra. V té době začal být kůň zcela jednoznačně chápán jako doplněk k fyzické terapii, nejprve především v Německu, Švýcarsku a Rakousku. Až poté se však začalo mluvit a psát přímo o „hipoterapii“.

 

 

V roce 1969 byla ve Spojených státech založena Severoamerická asociace ježdění na koni pro lidi s handicapem (NARHA), která nabízela a nabízí tělesně postiženým terapii pomocí jízdy na koni. Od roku 1970 se pod vedením fyzioterapeutů začíná v USA rozvíjet cílené používání pohybu koně k léčbě některých nemocí.

V roce 1987 pak skupina 18 amerických a kanadských terapeutů odešla do Německa studovat hipoterapii a začal vývoj standardizovaných hipoterapeutických osnov. Následně byla v roce 1992 založena společnost American Hippotherapy Association. V roce 1993 pak byla schválena její první samostatná organizační jednotka, jako součást Sdružení NARHA.

       Podle lékařů a fyzioterapeutů je hipoterapie je určena dětem a dospělým trpícím:

• mírnou až těžkou nervosvalovou dysfunkcí,
• abnormálním svalovým tonusem,
• narušenou rovnováhou,
• zhoršenou koordinací,
• poruchami komunikace,
• poruchami senzomotorických funkcí,
• posturální asymetrií,
• slabou posturální kontrolou,
• snížením mobility,
• poruchami limbického systému – otázky vztahující se k vzrušení, motivaci a pozornosti.

Dále sem spadáDále sem spadá náprava
 - hrubé motorické dovednosti (tj. sezení, stání, chůze),
 - projev jazykové schopnosti,
 - behaviorální a kognitivní schopnosti.

Specialisté však zdůrazňují, že hipoterapie je mimořádně vhodná například i pro jedince odvykající drogám apod. Mezi diagnózami, při jejichž léčbě lékaři indikují hipoterapii jako podpůrnou léčbu dále jsou:

• mozková obrna,

• cévní mozkové příhody, 

• vývojová zpozdilost, 

• Downův syndrom, 

• funkční zakřivení páteře,

• roztroušená skleróza, 

• senzorické integrační dysfunkce,

• traumatický úraz mozku.

            Také zde jsou samozřejmě vymezené zásady, které jsou třeba už v zájmu samotného pacienta/klienta striktně dodržovat. Například před tím, nežli pacient/klient začne podstupovat terapii prostřednictvím jízdy na koni, měla by před zahájením programu minimálně trojice speciálně vyškolených zdravotníků vyhodnotit jeho zdravotní potenciál a shodnout se na doporučení této terapie. 

          Mgr. Šárka Smíšková, hlavní fyzioterapeutka pražského NeuroCentra (2007), ve svém článku „Zásady hipoterapie“ píše:

 

1. Hipoterapeut nepracuje se sedlem, ale s měkkou podložkou (stačí i deka), aby přenos pohybu koňského hřbetu na jezdcovu pánev byl co nejméně rušen. Pro lepší pocit pacienta/klienta se používají v přední části koňského hřbetu pouze madla, za která se může přidržet. Sedlo totiž mění výšku těžiště jezdce a leckdy i vnucuje nevhodnou polohu či sklon pánve. Hipoterapie s měkkou podložkou však nastavení pánve nechává na koni, proto je sedlo využíváno jen ve zcela výjimečných a odůvodněných případech.

 

2. Jezdec (pacient/klient) musí být při hipoterapii plně ovlivněn pohybem koně, na který potom může jeho tělo reagovat správně – fyziologicky. Proto je jakékoli „speciální“ či „doplňkové“ cvičení na koni při hipoterapii nesmysl. Výjimka potvrzující pravidlo je přípustná pouze u těch zdravotně hendikapovaných, jejichž postižení tkví pouze v nestejně pracujících svalech, které k sobě na těle zrcadlově patří, např. u skolióz. I u nich však cvičení spočívá spíše v asymetrickém uložení končetin, než v jejich „mávání“ ve vzduchu. Dostat se do souladu s pohybem koně totiž zvládne jen trénovaný člověk, ovšem pak se výsledek jmenuje voltiž, tedy cvičení na koni, většinou cválajícím.

3. Hipoterapii s klientem může provozovat pouze zkušený fyzioterapeut, schopný korigovat pohyb koně tak, aby dal klientovi možnost s pohybem koně splynout. V opačném případě se celá akce mění na křečovitou snahu klienta udržet se na kymácejícím monstru, neboť ničím jiným pro něj v tu chvíli kůň není. Zároveň terapeut musí znát kritéria, podle kterých vybere pro klienta vhodného koně, tempo a terén.

Z těchto tří zásad částečně vyplývá i to, jak poznat, zda středisko, kde je hipoterapie provozována a nabízena veřejnosti, odvádí svou práci dobře. Zároveň zde vyplývá, pro koho je vhodné tuto metodu využívat jako součást léčby.

 

V odborném časopise Hippotherapy popisuje Karen McPhail (2006), jakým způsobem hipoterapie probíhá:

 

 

Samotná terapie začíná prováděním tzv. zahřívacího cvičení s pacientem/klientem. Jedná se například o provedení cviku: „Mozková gymnastika aktivity jako osmá figura pomáhá s bilaterálním hýbáním – klient si sáhne pravou rukou na levé koleno a jako zvedne ohnutou nohu do vzduchu, pak levou ruku položí na pravé koleno a bude pokračovat.

 

 

Po tomto základním úvodním cvičení přichází na řadu nasedání na koně. …(klient/pacient – pozn. autor) se přesouvá pomocí step aerobikové lavice (cca 5 výškových stupňů) na rampu. K tomu jej bude motivovat jediný krok nahoru, pak váhu přesune na svou levou nohu a zároveň stabilizuje zdvižením pravé, případně s dopomocí.

 

 

Dalším cvikem je poznávání. Použijí ANO pro „Ano, ať jedem“ a NE pro „Ne, více nejedem“, lze snadno začlenit do jezdecké činnosti.

 

 

Následuje jezdecká práce. Dlouhá houpavá chůze nebo rychlé zastavení začne mít významný vliv na celkový rytmus, poněkud připomínající pohyb v síti pro zavazadlo.

 

 

Pak dochází k dynamickému cvičení horní části těla. Přidání závaží na zápěstí pacienta/klienta zvýší jeho úsilí manipulovat předmětem (například holí) v rukách, jako když je protřepává.

 

 

Po docvičení horní poloviny těla se začíná procvičovat dolní část. Použití třmenů ve „dvou bodech“ je vynikající pro aktivaci celých nohou, vytváření pánevního náklonu s podporou využívání nižších stabilizátorů.

 

 

Na řadu přichází motorické plánování. Chcete-li podpořit efektivnější rozložení hmotnosti, je nutné dopomoci. Pokud terapeut provozuje rychlý tah na triceps, vytváří se v orgasnismu „odpor“ k prodloužení před spuštěním rukou klienta/pacienta dolů na zadní stranu koně.

 

 

Stereognozie a jemná motorika. V závislosti na úrovni klienta mohou klienti/pacienti vidět předmět předem nebo ne. Vzhledem k tomu, že kůň chodí, klient/pacient sáhne do pytle a označí předmět.

 

 

Zvukové zpracování probíhá následovně. Tento typ činnosti lze snadno tvořit zvýšením počtu objektů volby. S klientem/pacientem stiskneme tlačítko a slyšíme zvuk nebo zvolíme jiný objekt a využíváme i jeho jemné motorické dovednosti.

 

 

Ústní a doteková motorika se procvičuje takto: Polohy, jako například posuny směřující dozadu v prodloužení, může rovněž usnadnit ústní kontrolu a zlepšení semknutí rtů.

 

 

Trénování funkčního dosahu probíhá: Také pro klienta/pacienta je vhodná práce k dosažení sesedání, můžete použít světle modrou malířskou pásku a na straně označit místo k dosažení. Například k získání kartáče na koně, je vhodné užít vizuální markerové jejich použití.

 

 

Poslední fáze programu – sesedání. Terapeut představuje výzvu a zvolí metodu, která podporuje vůli klienta/pacienta. Motorické plánování příležitostí je nezbytné!

 

 Hipoterapie se po dlouhých letech snažení a prokazování výsledků stala v současné době již uznávanou součástí fyzioterapie. Má svá přesná pravidla jak po stránce medicínské, tak i po stránce přípravy samotného koně, potažmo jeho chovatele, či lépe řečeno trenéra.

I přes tyto značné úspěchy, kterých již bylo dosaženo v dokazování významu hipoterapie, se však stále ještě realita dostává do konfliktu s tzv. klasickou medicínou, stále je třeba propagovat a rozšiřovat znalosti o možnostech využívání terapeutických možností přirozeného pohybu ve prospěch často velmi málo (až minimálně) svým tělem vládnoucího člověka. Také proto bych se tomuto tématu v budoucnu chtěla věnovat mnohem hlouběji.